Dmitrij

Popsal bych to jako "trochu všeho." Chytil jsem se každé příležitosti pomoci lidem a alespoň nějak ovlivnit situaci, abych zastavil válku: chodil jsem na protesty proti invazi Ruska na Ukrajinu před ruskou ambasádou, snažil jsem se přispět do různých sbírek humanitární pomoci pro lidi z Ukrajiny (penězi, lékařskými potřebami, přenosnými plynovými vařiči, naftovými generátory, technologií a dalšími věcmi), byl jsem tlumočníkem v přijímacím centru pro uprchlíky v Praze, snažil jsem se šířit informace o válce mezi Rusy a pomáhal uprchlíkům s adaptací v České republice, s hledáním bydlení a práce. Ale samozřejmě, to vše je spíše sporadická činnost.

Byl jsem přímo zaplaven emocemi, chtěl jsem udělat něco proti každé krutosti ze strany Ruska a alespoň se tomu trochu postavit.

Zpočátku se mi zdálo, že lidé v Rusku žijí v nevědomosti a když s nimi budete mluvit, ukážete jim zničené domy, krutosti ruské armády, velmi rychle se shromáždí protestní síla a všechno skončí. Byl jsem velmi naivní. Nepodařilo se mi přesvědčit ani své vlastní příbuzné žijící v Rusku.

Je mnoho lidí, kteří se snaží něco dělat. Ale jsou lidé, jejichž obětavost je naprosto ohromující. Někteří vše opustili a plně se věnují pomoci lidem postiženým válkou. Jeden z takových je Georgij Nurmanov, který založil dobrovolnickou komunitu Russians for Ukraine v Přemyslu, která pomáhá uprchlíkům a těm, kteří zůstali na Ukrajině. I po více než roce těžké práce stále pokračuje v této činnosti.

Na výročí války jsme společně s dalšími Rusy, kteří nezůstali lhostejní, uspořádali akci před ruským velvyslanectvím v Praze na památku obětí ruské agrese. Před zdi velvyslanectví jsme postavili foto o nejtragičtějších epizodách této války. Chtěl jsem uspořádat akci právě tam, abych ukázal, že nezůstáváme mlčet, že bojujeme proti zlu, které vykonává Putinův režim.

Všechny technické obtíže lze vyřešit. Největší obtíž pro mě spočívala, jak jsem již řekl výše, v lidech, kteří byli otráveni ruskou propagandou. A zatím nemohu najít protijed ani pro své blízké lidi.

Jeden ukrajinský uprchlík v Praze mi přiznal, že přestal mluvit rusky a začal nenávidět vše, co přicházelo z Ruska po začátku války v roce 2014, a vůbec neočekával, že mu právě Rusové v Praze pomohou. Řekl, že jsme dokázali prolomit ledy.

Chtělo se mi alespoň trochu smýt tu hanbu, do které nás uvrhl Putinův režim. Dobrovolnictví mi pomáhá soustředit se na věci, na které mohu mít vliv, namísto ponoření do frustrace a deprese.

Nemohu říct, že bych se s tím úspěšně vyrovnával. Velmi často to byly projevy energie v reakci na krvavé činy spáchané Putinovým režimem. Také při rozhovorech s lidmi, kteří trpěli kvůli válce, jsem chtěl pomoci a to mi dodávalo sílu.

Myslím si, že málokdo se potýká pouze s nejistotou. U mnoha potenciálních dobrovolníků se setkávám s vlastními životními problémy a jednoduše na ně nemají čas. Ale pokud někdo skutečně má psychologickou bariéru, rád bych sdílel takové pozorování: obvykle mezi těmi, kteří pomáhají ostatním, téměř nenajdete špatné lidi, je to skvělé přátelské prostředí. Pokud jste však uvízli v nekonečné frustraci, dobrovolnictví vám poskytne mnoho "malých vítězství", kterých se v současnosti tolik nedostává.